Benefiční koncert a benefiční kalendář, který jsme uspořádali a vydali spolu s firmou Artspect, a.s., podpořil tři nadané kluky z DD Senožaty, DD Humpolec a pěstounské péče v našem regionu.
Generálním partnerem akce byla firma Studio A s.r.o. a partnerem pro vznik kalendáře byla ZUŠ Humpolec. Děkujeme všem, kdož se jakkoliv podíleli na celém díle ❤️ ..
Daniel, 10 let, dětský domov Senožaty
Dan je veselý a společenský kluk, který je pro každou legraci.
Moc rád běhá, hraje fotbal a floorbal a aktivně se účastní závodů a soutěží, kde velmi úspěšně reprezentuje dětský domov. Nikdy se nevzdává a bojuje jako lev.
Dan se dobře učí, známky má moc hezké a věří, že by jednou mohl jít na střední školu.
Na své rodince rád chystá ostatním, včetně strejdy a tety, různé šprýmy a nachytávky, rád vyskakuje zpoza rohu s nerfkou v ruce nebo se schovává ve skříni a všechny leká.Dan je velmi ochotný a nápomocný při chodu rodinky, chodí na nákupy, vaří a pomáhá s mladšími dětmi. Je na něj prostě spolehnutí, je skvělým parťákem a nedílnou součástí rodinky a celého dětského domova.
Peníze z benefice využije na sportovní vybavení – kopačky, sálovky, běžecké boty a oblečení, floorbalku a míčky, brusle, kolo, knížky, IT nebo sportovní kroužek.
„Rodinka“ je rodinná skupina v dětském domově. V té Danově je v současnosti plný počet osmi dětí. Z toho jsou dva jeho starší bratři. O rodinku se stará strejda Pepa a teta Zuzka.
Davidův život, dětský domov Humpolec
Jmenuji se David a je mi 20 let. Jsem znám pod přezdívkou Anferex Lurk. Od svých 11 let jsem byl v DD Senožaty po dobu 2 let, než jsem byl přeložen do DD Humpolec. V dětské domově jsem pomalu 10 let. Těžko najdu slova na vyjádření toho, jak moc si vážím této zkušenosti. Díky této nešťastné události jsem zažil tolik dobrodružství a našel jsem si tolik nových přátel, což obohatilo můj dosavadní život. I když to bylo velice těžké ze začátku. Už jsem vystudoval obor Elektrikář s výučním listem v Pelhřimově a nyní se učím Reprodukčnímu grafikovi na Střední škole informatiky a cestovního ruchu v Humpolci. Plánuji pokračovat ve studiu maturitního oboru Obchodník na téže škole.
Mými koníčky jsou různé aktivity, které mi přinášejí radost a umožňují mi vyjádřit svou kreativitu a zároveň se bavit. Patři sem například koníček, který spočívá v obkreslování a vylepšování existujících kreseb a sketchů. Místo abych začínal s prázdným plátnem/papírem se raději inspiruju již existujícími díly a pracuji na jejich zdokonalení. Pro mě je to fascinující porces, který mi umožňuje zkoumat různé styly a techniky, zatímco se snažím přinést nový život do původních děl. Tento přístup mi také umožňuje lépe porozumět procesu tvorby a rozvíjet své vlastní umělecké schopnosti prostřednictvím práce s existujícími vzory.
Dále se zajímám o sledování anime a čtení mangy, což mě nejen zábavně pobavuje, ale také mi otevírá okno do fascinujícíího světa japonské kultury a umění.
Rád se také věnuji hraní počítačových her a natáčení svých herních zážitků na YouTube. Tato činnost mi poskytuje zábavu, umožňuje mi prezentovat své dovednosti a zkušenosti v jednotlivých hrách a zároveň mi poskytuje příležtost relaxovat a odpočívat. I když nemám mnoho sledujících, natáčení her na YouTube mě naplňuje a baví. Vždycky to byl můj dětský sen - sdílet herní zážitky s ostatními. Zatím natáčím pouze hry a komunikaci s diváky zajišťuj prostřednictvím textové editace.
Velice bych si přál něco pro rozvoj mé praxe, bylo dobré mít Termolis, pro potisk triček. Sám si šetřím finance z brigád a kapesného v domově a jakákoliv částka mi moc pomůže. Děkuji.
Filipův příběh
NÁŠ“ Filip"
Jako maminka bych správně měla napsat buď můj Filip nebo náš Filip, ale bez uvozovek. Jenže Filip je „náš“ a není „náš“. Filip je nyní téměř 12 letý chlapec. Když se narodil, narodil se jiné mamince, mamince Petře. Z porodnice s ním Petra odešla bydlet do Dětského centra v Jihlavě, kde jí pomáhali se o něj starat. Matka Petry, babička Filipa, jim začala platit podnájem bytu blízko Jihlavy. V době, kdy bylo Filipovi 2,5 roku, obdržela Petra doporučený dopis s výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Trest za podvody, lži a distribuci omamných látek jí dostihl v době, kdy už se snažila svůj starý život opustit, vychovávat a žít se svým malým synkem dobře. Jak později přiznala, měla několik dní chuť skončit se svým životem, protože nevěděla kudy kam, pořád si kladla otázku, co bude s jejím malým synkem. Nakonec rozřešení přinesla babička Zdenka. Oslovila a seznámila svou dceru se svou známou, která je dlouhodobou pěstounkou - a tou jsem byla já.
S maminkou Petrou jsem se sešla, seznámila jsem se s Filipem a domluvily jsme se na tom, že malého Filipa u nás doma pohlídám do doby, než se vrátí z výkonu trestu. Podala jsem si návrh k soudu na svěření chlapce do pěstounské péče. Soud moji žádost schválil. Jednoho dne, v srpnu 2014, Petra musela odjet do Brna a hlásit se ve věznici k nástupu výkonu vyměřeného trestu – odpykala si 2,5 roku. Tím dnem, kdy mi Filipa předala do náručí a odjela, se její syn stal i mým synem. Tím dnem se začala psát naše společná cesta životem.
Začátky nebyly vůbec jednoduché. Ze dne na den jsem se znova stala mámou malého dítěte, která chodila do zaměstnání a s sebou vláčela 2,5 leté dítě s plínkami a sunarem. Filip mě volal slůvkem „mami“ a já mu marně vysvětlovala, že nejsem „máma“, že jsem teta, že máma odjela a je pryč. Svojí urputností mě nakonec udolal a já napsala jeho mámě do vězení, že nejsem schopna mu pořád a stále marně vysvětlovat, že jsem teta. Petra reagovala velmi vstřícně, jako milující máma, a napsala mi, že Filípek sám ví, čím pro něj jsem a že má vlastně pravdu, že teď jsem jeho máma já, protože ona ho nyní vychovávat nemůže. Konečně se tedy Filípek dočkal, když řekl slůvko „mami“, nemusel poslouchat můj monolog o tom, že nejsem jeho maminkou, ale pouhou tetou – oddechli jsme si oba dva . Za maminkou Petrou jsme jezdili do vězení do Světlé nad Sázavou každý měsíc, já, Filip a její další dvě větší děti, Nikola a Jára, které vychovávala babička. Každý měsíc jsme za mámou jezdili, psali jí dopisy a posílali fotky – za to mi byla a doposavad je velmi vděčná. Filipova máma opustila vrata věznice před 6 lety, bohužel si však doposavad neuspořádala svoje poměry natolik, aby si mohla soud požádat o návrat Filipa do její péče.
Filip u nás začal navštěvovat mateřskou školku. Když k nám přišel uměl pouho pouhých 5 slov, a to ještě velmi špatně. Říkala jsem si „dáme mu dobrou péči a on to všechno dožene“, ale ouha, byli mu tři pak čtyři a kluk stále nemluvil. Chtěl mluvit, ale nešlo mu to - začali jsme se spolu učit znakovou řeč. Až díky internetu jsme s manželem pojali podezření, že by se mohlo jednat o vrozenou vadu, která mu nedovoluje s námi komunikovat. Na Foniatrické klinice v Praze nám pak naše podezření potvrdili – jednalo se o vrozenou vadu - rozštěp měkkého a tvrdého patra. Všechna slova sice znal, ale neměl nástroj, jak je vyslovit. V 5 ti letech podstoupil plastickou operaci a rozmluvil se – byl to úplný zázrak, do nemocnice šlo dítě, které nemluvilo a vrátilo se dítě mluvící, sice špatně mluvící, ale mluvící. Od té doby Filip udělal obrovský posun a díky stálé logopedické péči by dnes nikdo nepoznal, že měl potíže v komunikaci.
Druhý problém, kterého jsem se velmi bála, byl ten, že v mateřské škole ani doma nechtěl vůbec držet tužku v ruce, ani nůžky, fixy, pastelky, ke všemu tohoto druhu měl úplný odpor. Říkala jsem si, že to bude úplná hrůza až nastoupí do školy a bude muset psát a stříhat. To se časem upravilo, a nakonec nás překvapil i v této oblasti – když jsme viděli jeho první smysluplné obrázky, zůstával nám tak říkajíc rozum stát nad tím, jak věrně dokázal i z paměti namalovat třeba bagr nebo hasičské auto, jak precizně si dokázal vybavit všechny maličkosti a na papír je ztvárnit. A pak před pár lety objevil na internetu youtubový kanál, kde natáčeli a vysvětlovali, jak se namaluje nějaký obrázek – a tak seděla celé večery maloval, tu králíčka, tu botu, pak zase zasněžený strom v krajině…..rok od roku sám sebe zdokonaloval a lednici v kuchyni začaly zdobit dost povedené výkresy–aktuálně ji zdobí velká čtvrtka s názvem Vesmír. Ve škole ho přezdívá paní učitelka „mladý Piccasso“, protože jeho malířský výtvor, kdy způsobem mozaiky, měli namalovat zátiší hrušky s jablkem, se mu velmi povedl.
Když vidím jeho talent a jeho snahu sám se prokousávat taji kresby, přihlásila jsem ho do DDM na kroužek Ateliér studijní kresby, aby tam načerpal různé techniky a grify. Letní tábor pro začínající malíře nebo individuální výuka kresby je něco, o čem by se do budoucna dalo uvažovat, že by jej mohlo výrazně posunout dál.
Jinak je Filip velký sportovec – miluje pohyb všeho druhu. V zimě od malička lyžuje, nyní zkouší i snowboard, v létě jezdí na kole, na skateboardu, na kanoi a oblíbil si i kajak, na kterém umí vjet do proudu a přejet ho, umí v proudu různé otočky, nebojí se zdolávat po vzoru mého manžela jezy a peřeje. Jen eskymácký obrat se mu zatím nevede tak, jak by chtěl, tam se potřebuje ještě hodně zdokonalit. V 16 letech se chystá udělat si kurz vodáckého a lyžařského instruktora – chce jít ve šlépějích mého manžela – on je pro něj v tomto velkým vzorem.
Další sport, který Filip velmi miluje je fotbal. Začal hrát nejprve s kluky ve vesnici, pak jsem ho od druhé třídy ZŠ přihlásila v rámci sdružení YMCA na fotbalový kroužek, kde hraje spousta dětí fotbal jen tak pro radost. Filipa si všiml a pozval jej do týmu ředitel ZŠ, který s několika místními tatínky z naší vesnice nyní zakládají Klub mladých fotbalistů, kteří budou reprezentovat a hrát fotbal za Novou Cerekev. Hrát budou proti jiným vesnicím a městům. Filip se moc těší, je pro fotbal totálně zapálený, obdivuje velké fotbalisty zvučných jmen jako Ronaldo, Messi či Mbappé. Knihy o těchto velkých hráčích našel pod vánočním stromem a velmi jej potěšily. Rád by se někdy jel podívat na velký fotbalový zápas do Německa či Španělska. Už mě instruoval, že bude potřebovat nové kopačky.
Co dodat na závěr? S klidem můžu říct, že toto je NÁŠ FILIP (a už bez uvozovek), protože byť se mi z mého bříška nenarodil, miluji ho, tak, jako by tomu bylo. Filip je všestranně nadaný a talentovaný, empatický, hodný, který si váží rodiny, jež dostal darem.
Hrdá máma, která má čest vychovávat takového skvělého syna.
Monika Dietrichová
Comments